Plagiáty. Téma, která hýbe nejenom světem akademickým a vědeckým, ale v poslední době také světem vrcholné politiky. U několika členů vlády došlo k odhalení plagiátů kvalifikačních prací, což ve výsledku vedlo k jejich rezignaci a masové kontrole prací zbývajících členů kabinetu. Někteří politici si s úlevou vydechli, protože se jejich práce “ztratila” a logicky ji pak nebylo možné porovnat s databází systému Thesis či Odevzdej, další politici čekají na to, než je některý z investigativních novinářů odhalí. Řada z veřejných činitelů byla napadena za to, že ve svých pracích opisovali. Opisování však nemusí být na škodu, pokud dodržujete zásady publikační etiky.
Při tvorbě většiny kvalitních kvalifikačních prací se používání zdrojů v zásadě nevyhneme – drtivá většina vysokoškolských studentů pracuje s tématy, kterými se před nimi již někdo jiný zabýval. Zdroje jsou součástí tzv. teoretického ukotvení práce, ze kterého pak vychází část empirická, ve které již student objasňuje svá vlastní zjištění, své objevy, své výsledky, svá doporučení. Využívání informací z jiných zdrojů s příslušnou citací tedy není nic neetického, nenormálního či závadného, stejně tak míra shody nemusí o kvalitě práce vypovídat (např. právní texty mají vysoké procento shody, protože např. doslovně citují právní normy, nejde ale o plagiáty).
Podstata plagiátorství totiž nespočívá v tom, že bychom od někoho opisovali, ale v tom, že opisujeme a zároveň pokládáme práci někoho jiného za tu naši. Systémy, které se pro odhalování plagiátů využívají, pak pouze posuzují míru shody našeho textu s jinými texty v databázi, většinou však nepopisují, jak velká část shodného textu je skutečně ocitována – to je úloha vybraných odborníků, kteří příslušné shodné části textu posoudí (tj. ručně práci otevřou, podívají se na příslušné pasáže a na formu, jak jsou citovány, zkontrolují existenci zdroje v seznamu použitých zdrojů v závěru práce).
Oponent může, ale také nemusí plagiát odhalit, odhalí především “notoricky známé citace”, u kterých je jasné, že je student nesestavil sám, nicméně odhalit třeba shodu v úvodu, závěru či diskusní části je často zcela nemožné. Podle mého názoru úlohou oponenta není odhalování plagiátů, ale posuzování kvality práce. Tj. posouzení toho, zda jde o práci, která je skutečně postavena na faktech (nikoli dojmech) a zda je přínosná a využitelná v praxi. Sekundárně pak můžeme posuzovat formální nedostatky . třeba jazykovou stránku práce, využívání domácích a cizojazyčních zdrojů, jejich apod., primárně jde však především o pouzení smyslu a vlastního přínosu práce.
Podíváme-li se na proces oponování realisticky, na řadě fakult s vysokým počtem studentů je pro oponenta v zásadě nemožné přečíst práci celou, studenti zpravidla odevzdávají práce cca 3 týdny před obhajobami a oponenti musí odevzdat své posudky nejpozději týden před obhajobou. V praxi pak nastává situace, kdy má jeden oponent nad rámec své běžné agendy přečíst a zoponovat během 10 dnů třeba 5 prací (minimálně 300-600 stran odborného textu), což vede k tomu, že přečte úvod, závěr a výsledky empirické části, teoretickým ukotvením se často podrobně nezabývá (a pokud ano, zajímá ho téměř výhradně forma, tj. zda je to, co je ocitováno, v souladu s citační normou). K odhalení skutečného plagiátu pak dochází často náhodně – až u obhajob.
Plagiovat se nesmělo v minulosti v podstatě nikdy, pouze neexistovala technická řešení, která by shodné části textu odhalila, neexistovaly databáze digitální textů prací, práce se odevzdávaly v tištěné podobě (max. s přiloženým CD, které však nebylo indexováno do databází). V žádném případě neplatí, že by plagiát nebyl plagiátem podle měřítek, která platila třeba před 10 lety.