V těchto dnech se vášnivě diskutuje o kariérním řádu učitelů a postupném navyšování učitelských platů. Jádro celého problému je jasné – učitelé jsou dlouhodobě finančně hluboce podhodnoceni, poslanci je zneužívají pouze jak předmět svých politických slibů, sami učitelé nejsou jednotní a díky různým učitelským organizacím, sdružením či odborům, ale také učitelům samotným dochází k tříštění síly, kterou představují.
V této nelehké chvíli přichází kariérní řád, jehož základem nejsou ani tak finanční prostředky pro učitele, ale spíše systematizace jeho kariérního růstu obalena dle mého názoru přemírou byrokracie a nadbytečných článků, které způsobí, že se přímo k učitelům financí dostane méně. Princip kariérního řádu je v zásadě správný – v každé profesi by měla existovat možnost růstu a vývoje. Ale nemělo by se – ne, NESMÍ se o něm diskutovat v souvislosti se zvyšováním platů.
V tuto chvíli jsou čeští učitelé placeni nejhůře ze zemí OECD a tento stav se hned tak nezmění. Prostě proto, že školství v této zemi není prioritou. Zapomeňme na proklamace politiků, premiérů, ministrů školství, pokud je něco prioritou, je to jednoduše dobře financováno. Což české školství není.
Protože je české školství dlouhodobě podfinancováno, logicky se tento stav odráží na jeho kvalitě. Nízké platy jsou demotivující, odvádějí ze systému kvalitní učitele, snižují konkurenceschopnost celého systému – ředitelé nemají možnost vybrat si kvalitní uchazeče, protože jich je málo na trhu práce – jednoduše hledají jiné profese. Navíc také není tak snadné zbavit se nekvalitního učitele. Mimochodem, to, co platí na úrovni základního a středního školství, platí i na úrovni pedagogických fakult – nástupní plat, ale i plat po několika letech praxe, je na pedagogických fakultách NIŽŠÍ, než je na základní škole. Tedy učitelé na pedagogické fakultě (s velkým doktorátem) mají nižší plat, než jejich absolventi na základní škole (diskuse o možnostech příjmů z oblasti vědy by byla příliš dlouhá, proto ji nechám do jiných textů).
Krokem číslo jedna tedy musí být plošné zvýšení platů. A to takové, které se zásadním způsobem odrazí v tarifní tabulce. O kariérních řádech lze diskutovat až poté, co tento krok proběhne, ne dříve, ne souběžně!
Učitelé zdaleka nejsou jedinou skupinou, které se zvyšování platů týká, u žádné jiné profesní skupiny vázané na státní finance se však takto nediskutuje: diskutuje se snad o kvalitě a kariérním postupu v situacích, kdy se platy zvedají státním úředníkům, poslancům, zdravotním sestrám nebo třeba policistům či lékařům? Nic takového neprobíhá. Policisté nemusí vytvářet “kurikula”, poslanci neprokazují svojí kvalitu před “zkušebními komisemi”, úředníci na finančním úřadě nic podobného dělat nemusí. A každý z nás známe špatného policistu, neschopného lékaře, arogantního úředníka či zkorumpovaného poslance či senátora. Proč tedy učitel? Proč by měli učitelé obhajovat svůj nárok na zvýšení mizerného platu?
Finance plodí kvalitu
Plošné zvednutí platu učitelům samozřejmě neznamená rezignovat na kvalitu. Resort posílený o finance (myšleno finance přímo do škol, ne prostředníkům typu NUV) totiž začne kvalitu sám generovat – vznikne to, co české školství nemá – konkurenceschopnost. Co to znamená? V praxi to znamená, že učitel bude aktivně chtít do systému školství vstoupit a udržet se v něm, protože bude mít jistotu slušné mzdy. Z pohledu psychologie bude mít vnitřní a vnější motivaci pro svou práci. A aby se v systému udržel a nebyl nahrazen jiným kvalitnějším učitelem, musí na sobě logicky začít pracovat. Motivovaný učitel bude schopen sledovat trendy, využívat nové poznatky, motivovat žáky, modifikovat vzdělávací obsah, posilovat silné stránky žáků a hlavně sám na sobě pracovat, vyvíjet se, růst. Ředitel bude mít možnost výběru – protože bude jednoduše z čeho vybírat. Do systému vstoupí zcela jiní lidé, než v něm v tuto chvíli jsou.
Kvalitu brzy pocítí i rodiče dětí, protože jejich děti budou chodit do školy motivovány – budou školu vnímat jako něco, co je pro ně užitečné a zajímavé. Systém bude přirozenou cestou generovat lepší výsledky. V žádném případě to neznamená, že ten, kdo je flákač, bude flákačem za více peněz – ředitel musí mít možnost nefungující části systému “opravit či prostě nahradit”. Tedy žádné doživotní úvazky. Finance zajistí lepší dynamiku systému, lepší výkon, lepší vstupy a lepší výstupy.
Proto prosím nespojujme debaty o financování školství s debatami o kariérním růstu učitelů, snažme se nejdříve zajistit jedno, abychom mohli zajistit druhé. Pokud se nepletu, zvyšování platu ostatních státních zaměstnanců se bez schvalování kariérních řádů klidně obešlo.